Zápisky z blázince

Poslední dobou si občas říkám, jak je vůbec možné, že žiju. No, dobře, chcete-li, přežívám – ale stejně. Člověk by řekl, že víkend můžou na skládce trávit jedině houmlesáci (nebo houmlesoidní malíři, tak jsme totiž opravdu vypadali), ale lidé toho napovídají a ne všechno je pravda. Když se banda přibližně čtyřiceti šílenců sejde, aby do sebe mlátila obušky z izolace na potrubí, mrzla ve spacácích a živila se „skorojídlem“, nejspíš se tak děje proto, že se chceme dobře pobavit. Někomu možná přijde, že je to dost přízemní zábava, ale co byste chtěli po lidech, kteří prokazatelně nejsou normální? Každopádně: Proti žloutence jsem očkovaná a nic jiného se mi (respektive nám, protože stravování se z jednoho ešusu je stejně zdraví prospěšné jako hygienicky olíznutá lžička) snad nepodařilo chytit. Lehce (hmm…) mě ovšem irituje to, že ač v naprosto neopilém stavu (čestně! Neměla jsem ani molekulu alkoholu!), nebyla jsem schopná odemknout dveře. Někdo nechal v zámku klíč. Milé, že?

Můj pokoj vypadal kupodivu stejně uklizeně jako před mým odchodem (znáte ten veršík? „Město je plné krys. Navrch pozlátko, vespod špína a hnis.“).

Ranní autobus přijel asi o dvacet minut později než obvykle (a že by obvykle jezdil včas, to se taky často nestává), což tak jako tak znamenalo pozdní příchod. Se slovy, že před deseti minutami začala hodina, jsem usedla do cukrárny a utratila zbytky financí. Fyzika byla očividně stejnak nudná, takže jsem o nic nepřišla.

Hodina latiny byla neskutečná tragikomedie. Splést si slova „pobít“ a „poblít“ je vcelku normální, ale profesorka perlila. Tabuli na fixy začala mazat houbou a psát místo fixkou chtěla křídou. Výtvarná debata byla…řekněme zajímavá. A řekněme, že bych se bez ní obešla.