Nikdykde

Přiznávám, že na Gaimanovského nadšence mi to trvalo poměrně dlouho, ale nakonec jsem se dostala i k tomu shlédnout Nikdykde. Podobný osud měla v mém případě i knížka, takže jestli se domníváte, že moje přezdívka pochází právě z Nikdykde, domníváte se zcela mylně. Ve skutečnosti mou první knihou od Gaimana byla povídková sbírka Kouř a zrcadla (a doteď i moje nejoblíbenější) a i k té jsem se dostala poměrně pozdě. Ale teď už k filmu, u jehož neexistujících nedostatků prostě nemáte právo prohlásit "ale v knize to bylo jinak".

Celé Nikdykde je rozděleno na šest dílů, ale v podstatě se jedná jen o vložení titulků k půlhodinovým částem. Pokud už se rozhodnete "seriál" sledovat, určitě uděláte mnohem lépe, když ho shlédnete celý (pokud vás tedy příliš netlačí čas).
Pokud vládnete angličtinou alespoň na základní úrovni a znalostí příběhů, rozhodně nebudete potřebovat titulky. Repliky jsou v podstatě stejné jako v knížce a žádný z herců nemá potřebu huhňat jako výuková kazeta němčiny na stoletém magneťáku. Tímhle vším chci říct, že když tomu rozumím já, nezpůsobí překlad problémy ani mentálně zaostalému chrobákovi.
Zpracování je poněkud vypsychlé, ale přiznejme si, že právě na tomhle Gaimanovské příběhy staví. Netřeba se dívat až po pár sklenkách, mrazivý pocit v zádech budete mít z pánů Kroupa a Vandemara i za střízliva. Tohle dílo je temné jak stíny ve sklepě, když je vám pět, a rozhodně to není na škodu. Pokud rádi sledujete filmy s kamarádkou lahví, dávejte si pozor na hudbu. Mohla by se vám zdát skoro halucinogenní (v závislosti na tom co a kolik).
Úvodní melodie je lehce vtíravě nepříjemná - přesně taková, jaká by měla být - Islingtona od pohledu charakterizuje šílenství a z Carabasova návratu mezi živé mrazí až v kostech.

Přestože tahle série vznikla ještě před románem, doporučuju nejdříve přečíst knihu. Cesta na Pohyblivý trh vám totiž pak bude připadat mnohem, ale mnohem děsivější...