Abbeho panoptikum hrůz

Věděl, že z tohohle musí Kaina vynechat. Minimálně z tohohle. Už takhle svého syna namočil do více věcí, než by bylo zdrávo. Fakt, že Kain naoplátku namáčel do průšvihů jeho, prostě ignoroval. Není moc snadné chovat se dospěle, když vás vychovává někdo, kdo celý život vypadá jako váš starší bratr. Být tím, kdo vychovává, taky nebývá nejjednodušší, ale to už je riziko povolání.
Kain už pravděpodobně vyzkoušel valnou většinu drog, o tom si Abbe rozhodně nedělal iluze. Na druhou stranu si nemusel dělat ani starosti, protože vlkodlaci závislostmi prostě netrpí, ačkoliv to rádi a často předstírají. Nebylo pochyb o tom, že vyzkoušel i zapoměnku. Všichni ji někdy použili, bez výjimky.
Dávala možnost zapomenout na všechny hrůzy z vaší minulosti, o jejichž ostré hrany byste si mohli rozedřít stará zranění. Bylo to nelegální a jednoduché, tudíž i oblíbené řešení tíživých životních situací. Problém nastal, když jste si chtěli znovu vzpomenout. Nejbezpečnějším způsobem byla zapoměnka sama, pokud tedy za bezpečnou považujete procházku po hranici smrti.
´Kain by to stejně neudělal,´ ospravedlňoval Abbe své rozhodnutí. Heliana kvůli zapoměnce odešla a to on naopak nezapomene nikdy. Napadl jej jediný člověk, který tuhle šílenost klidně riskne.
"Říkal jsem si, kdy tě to napadne," popichoval Abbeho Cyrus.
"Vynech tu ironii, Cy, vážně se těch běsů potřebuju zbavit. Jenže asi chápeš, že se mi moc nechce vracet do nejhoršího období života. Moje ledviny mě doteď nenávidí." Oba se ušklíbli.
"To půjde, neboj. Kainova máma určitě nebyla člověk, jinak by jí nenapadlo chránit ho změnou krve. Neměl´s třeba něco s tou elfkou? Vanliel nebo jak..."
"Před týdnem jsme jí tahali střepy z ramene. Je vdaná."
"Aha."

Měl pocit, že se vznáší. Všechno kolem bylo až příliš barevné na to, aby se mohlo jednat o skutečnost. Z fialových stínů kolem se mu chtělo zvracet. Když zapomínal, cítil se líp. Teď měl pocit, jako by se nacházel na absolutním dně a chtěl se při tom dostat ještě níž.
Z rozmlžených vzpomínek se vynořovali ti, které znával. Jeho dávná rodina. Dívali se na něj s nevyslovenou výčitkou. Bylo to jako tenkrát, stačilo by jen přiložit hlaveň ke spánku a-
"Přestaň, máš životy zachraňovat, ne naopak." ozvalo se v jeho vědomí. Cyrus na něj opravdu dával dobrý pozor.
Byla to Vanliel, nepřiměřeně opálená a s nakyslým úsměvem. ´Vůbec se nezměnila´ napadlo ho. Procházel svým vlastním příběhem a cítil se čím dál hůř.
Červenovlasá Rinta, co přetékala ironií.
Mladičká revolucionářka Fellon, kterou později zastřelili.
Upovídaná Sarin.
Mlčenlivá Katri.
Znovu poznával všechny ty obličeje a tentokrát už to vlastně nebolelo. Překvapovalo ho, jak jsou vzpomínky ostré. Nestárly.
A pak se podíval do těch zelených očí.
Vaen se smaragdovýma očima.
Vaen, s kterou tolikrát zapíjel žal.
Vaen, která mu rozuměla i beze slov.
Vaen...
Byly to oči, které znal. Patřily Vaen a patřily Kainovi. Jak jen mohl dokázat zapomenout?
Pěvně semkl víčka a když znovu otevřel oči, zapoměnka už přestávala působit. Byl příliš unavený na to, aby se dokázal usmát. Přesto to udělal.

Bezmyšlenkovitě si kreslil na okraje papírů s poznámkami. Kdyby tak zapoměnka ukazovala přítmonost, všechno by bylo jednodušší...
"To je máma?" zeptal se Kain aniž by obcházel horkou kaši. Abbe v té otázce cítil smutek a upřímnou starost. Přikývl.
"Stejně mám dojem, že Cyrus celou tu dobu všechno věděl." To Abbeho vůbec nenapadlo. Občas zapomínal, že Kain vidí dál než ostatní.
"Jak to myslíš?" zeptal se nejistě.
"Byl to on, kdo mě pokousal, ne? A to by neudělal, kdyby mámu neznal. Musela ho o to požádat. Občas mám chuť ho pěkně zmáčknout, ale předpokládám, že by stejně nic nepřiznal." Abbe mlčel. Připadal si až příliš prázdný na to, aby mohl cítit vztek.
"Ty jí máš pořád rád, viď?" zeptal se Kain. Odpovědí mu bylo jen bolestné přikývnutí.
"Tak proč jí ještě nehledáme?" V té otázce bylo tolik optimismu a víry, kolik by Abbe nedokázal soustředit ani do té neveselejší zprávy. Kain měl pravdu, museli ji najít...